Albánie pro nás měla být takový malý únik od reality – pár dní volna o velikonočních prázdninách, trochu moře, trochu hor a hlavně klid. Vybrali jsme si čas mimo hlavní sezónu, žádné přeplněné pláže ani fronty na každém kroku. Místo toho nás čekaly poloprázdné uličky. A k tomu bonus, o který nikdo nestál – nachlazení, co se nás drželo od začátku cesty.
Přesto právě tahle kombinace zvláštního „mimosezónního“ ticha a našeho lehce rozhozeného zdravotního stavu způsobila, že jsme Albánii vnímali úplně jinak. Neměli jsme potřebu honit se za každou „must see“ atrakcí, místo toho jsme ji pozorovali pomaleji: tyrkysové moře bez lidí, města, která působila, jako by si dávala pauzu od turistického shonu. A i když nám nebylo zrovna nejlíp, stejně jsme si Albánii stihli zamilovat – možná právě proto, že se nám ukázala taková, jaká je mimo pohlednice a letní katalogy.
Ubytování
Jako základnu pro náš „mimosezónní útěk“ jsme si vybrali Thyamis Apartment – a trefili jsme se. Prostorný apartmán s velkými okny nám hned první večer ukázal, že jsme neudělali chybu: pod námi město se svými světly a ruchy, v pozadí siluety hor, které se ztrácely v oparu. Ideální kombinace městské atmosféry a pocitu, že příroda je doslova na dosah.
Auto
Na cestování po Albánii jsme si půjčili auto u Rentmotors – a musím říct, že tohle byla taky jasná výhra. Sice jsme podle podmínek nesměli na offroadové cesty, ale na všechny naše výlety po silnicích to bohatě stačilo. Půjčovna byla jen pár minut od letiště, takže žádné zdlouhavé přesuny ani čekání. Vyřízení papírů proběhlo rychle, personál byl ochotný a usměvavý a hlavně – dostali jsme úplně nové auto, které jelo bez jediného problému.
Naše velikonoční putování po Albánii
Hned první výlet vedl do Mount Dajti National Park. Vyrazili jsme za vodopádem a k vodní nádrži, kde byl klid, který u nás člověk zažije tak maximálně někde hodně daleko od civilizace. Součástí dne byla i návštěva mešity postavené ve spolupráci s Tureckem – moderní, ale přitom s atmosférou, která člověka na chvíli úplně odřízne od běžného shonu. Bylo to jedno z těch míst, kde si jen sedneš, dýcháš a koukáš.
Další den jsme zvolili pohodovější tempo a vydali se prozkoumat Tiranu. Bloumání po městě, kavárny, zákoutí, a dalších míst, které Albánie nabízí jako jsou její staré mosty, které působí, jako by se vynořily z úplně jiné doby. Přesně tento den, nám ukázal, že Albánie není je dovolená u moře, ale mnohem, mnohem víc.
Další den jsme se vydali směrem k oblasti Shkodër. Tady bylo asi nejvíc vidět, jaké kontrasty v sobě země má: na jedné straně hodně chudé čtvrti, polorozpadlé domy, jednoduchý život; o pár kilometrů dál luxusní resorty se vším komfortem pro náročné turisty. Člověka to docela přepne z „dovolenkového“ módu do přemýšlecího – jak rozdílné světy můžou existovat prakticky vedle sebe.
Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani moře. Jeden den jsme vyrazili do města Drač, cestou se kochali výhledy z kopců a skoro za každou zatáčkou bylo místo, kde by člověk nejradši zastavil jen kvůli fotce. A občas jsme opravdu zastavili – třeba když jsme z cest sundavali želvy, které se rozhodly přejít silnici v nejméně vhodnou dobu. Malé albánské „záchranné mise“, ale hřály u srdce.
Další den přišlo na řadu slavné Blue Eye. Upřímně – pro nás spíš zklamání. Spousta lidí o tom mluví jako o zázraku, ale asi jsme čekali něco víc. Naštěstí výlet nekončil tam – pokračovali jsme dál k moři, kde už nás čekala opravdu průzračná, nádherná voda. Kvůli nachlazení jsme do ní šli jen po nohy, ale bylo jasné, že kdybychom byli zdraví, asi nás bude problém z vody vůbec vytáhnout, i když byla ještě chladnější.
Jednu z cest jsme směřovali k hranicím s Makedonií, kde jsme se zastavili u jezera a prošli si okolí. Tichá voda, hory kolem, minimum lidí – ideální kombinace na to zpomalit, jen se projít a neřešit, kolik „atrakcí“ ještě musíme stihnout.
A na závěr nás čekal výjezd na Sari Salltik. Cesta do hor, postupně se otevírající výhledy a nahoře místo, které má zvláštní duchovní atmosféru. Je tam svatyně a hrob významných náboženských osobností, takže celé místo působí tiše a důstojně. Po návratu dolů jsme se ještě jednou zastavili u mešity, kde byl nádherný klid, jako tečka za celým pobytem.
A pak už jen sbalit, naposledy se podívat na hory v dálce a zamířit domů.
Naše albánská tečka – věříme, že ne poslední
I když jsme nakonec neobjevili zdaleka tolik, kolik jsme si před cestou vysnili – nachlazení a omezené síly udělaly svoje – Albánie si nás stejně získala. Kombinace hor, moře, klidných mimosezónních měst, kontrastů mezi chudobou a luxusem nám zůstala v hlavě mnohem víc než seznam „must see“ míst. Spíš než pocit, že jsme něco „odškrtli“, v nás zůstala chuť se sem vrátit: zdravější, na déle a s tím, že tentokrát dáme šanci jak teplejšímu moři, tak horským túrám, které jsme si zatím nechali ujít. Albánie pro nás není uzavřená kapitola – spíš první kapitola z knížky, ke které se chceme vrátit.